V ąest ráno se rozezněl budík líbeznou melodií. Mám na buzení moc fajn melodii, takľe jsem si ji poslechl jeątě třikrát, neľ jsem se odváľil otevřít oči a podívat se do ąedi brzkého rána. To uľ kotě přestalo vrnět a na půl omráčené chvíli běhalo po pokoji a zmizelo v koupelně. Nakonec jsem z postele vylezl i já, coľ jsem pokládal za svůj největąí dneąní výkon (ale to jsem jeątě netuąil, co mě čeká). Usmál jsem se na tu bestii do zrcadla, vyčistil si zuby a vyrazil do města k doktorce. Nějaký ouřada si totiľ vymyslel, ľe i kdyľ máte platný řidičák na auto, musíte znovu podstoupit lékařskou prohlídku, kdyľ chcete roząíření na daląí skupinu. A já chci své vysněné Ačko. Motorkářů letos hodně ubylo, tak je potřeba doplnit stavy.

Kdyľ jsem dorazil před ordinaci, cedule na dveřích mi oznámila, ľe se paní doktorka rekreuje a zastupuje ji jiný lékař, na úplně jiném konci města. To mě neodradilo a vydal jsem se toho suplenta hledat. V hledání jsem uspěl, byl jsem neomylný, ale v čekárně bylo poněkud více lidí, neľ jsem doufal. Můj zrak spočinul na dveřích ordinace. Vypadaly spíąe jako nástěnka. Jeden vzkaz vedle druhého. Nejvíc mě zaujala cedule s nápisem NEKLEPAT, SESTRA VYCHÁZÍ! AKUTNÍ PŘÍPADY (HOREČKA, NEVOLNOST, BOLEST BŘICHA ATP.) SE NAHLÁSÍ A PŮJDOU PŘEDNOSTNĚ. Ucítil jsem svou příleľitost. Sestra vyąla, prodral jsem se houfem postarąích ľen, vrazil jí do ruky papíry k autoąkole a začal předstírat porodní bolesti. To se nesetkalo s příliąným úspěchem a tak jsem v čekárně strávil půlhodinu, vyplněnou reklamními videi na bylinné léky a kurzem první pomoci opilci, předávkovanému léky.

Kdyľ jsem se konečně dostal dovnitř, sestra mě posadila do křesla a zahájila výslech. Kde ľe to bydlím, k jakému doktorovi normálně chodím a co ľe to vlastně chci. Celou tu dobu se tvářila přívětivě, asi jako vyhladovělý pitbull, kterému zrovna vzali kost. Během výslechu zvonil v ordinaci telefon. Sestru tón zřejmě motivoval k práci, proto si telefonu nevąímala. Uběhlo patnáct minut, telefon stále zvonil. Sestra mi ukázala nějaké obrázky, předvedl jsem ji svou znalost abecedy a poté mě konečně pustila za ąedivým pánem v bílém. Myslel jsem si, ľe vyąetření bude jen taková formalitka, coľ se posléze ukázalo jako naprosto liché. Doktor, který svým vzhledem připomínal Sarumana, provedl sadu tajemných vyąetření a rozhodl se, ľe otestuje i můj sluch. Nebylo by na tom nic ąpatného, kdyby chatrná okna ordinace nebyla do silnice, po které nepřetrľitě jezdí kamiony. Stoupl si ode mě na tři metry a pokaľdé, kdyľ kolem projíľděl nějaký ten kolos za hlasitého VRRRRRRRRRM, zaąeptal nějaké slovo. Naątěstí jsou mé sluchové orgány mladé a neopotřebované, takľe jsem kaľdé slovo úspěąně dekódoval. Doktor se podepsal na ľádost i na posudek, sestra vąechno orazítkovala a já vyplázl pět stovek. Telefon stále zvonil, já se vypotácel z ordinace a byl jsem rád, ľe uľ je to za mnou.